Vše, co jste o irském hudebním snímku Once slyšeli, četli, viděli, je pravda. Reakce na tento film se totiž částečně vymyká klasické reflexi filmového díla. Once se musí prožít. Prožijete-li jej, pak už je jedno, zdali se vám líbil, či hnusil. K obojímu vám snímek dá prostor a dostatek argumentů. Pokusím se zahrát si na schizofrenickou duši dvou recenzentů v jednom těle – jeden se do Once zamiloval (srdce), druhému se příliš nelíbil (hlava), a obě stanoviska si trochu proargumentujeme. Nejprve to obtížnější – proč Once miluji. To je těžší především proto, že se slovy těžko popisuje pocit, kterým vás tento malý velký film tolik zasáhne. Upřímně řečeno nevím, je-li to dáno onou civilností a obyčejností, která vyzařuje z obou hlavních představitelů (vynikající Irglová a Hansard, kteří jsou partnery i v běžném životě), nicméně v současné době všudypřítomného cynismu na straně jedné a přehnaného vychvalování umělých emocí na straně druhé, je vztah těchto dvou tím nejkrásnějším, co se na plátně za dlouhou dobu objevilo.

Jedná se o dvojici, která pomalu ale jistě přestala věřit v osudovost lásky, navíc jsou od sebe tolik „vzdáleni“ (téměř vším), že jediné, co mají kromě této nedůvěry společného, je už jen láska k muzice. Asi nejlepší moment filmu, kdy spolu hrají hit Falling Slowly, si uvědomíte, že tohle asi ani nejde zahrát. Na plátně jsou zkrátka a dobře dva lidé, dva hudební nástroje a jednotlivé tóny začínají postupně dávat nádhernou melodii. Stejně jako se postupně skládá tato melodie, skládá se i jejich vzájemné pouto, které najednou přeroste v to, co by standardní film nazval láskou a vše by skončilo „dojemným“ happyendem. Ve filmu Once však nic podobného nehledejte. Postupně se objevují i falešné tóny v podobě přílišné realističnosti – oni dva zkrátka spolu být nemůžou. Pro společnou lásku by se totiž musel jeden podvolit tomu druhému a opustit svůj život. To by však byla lež. A oni si lhát nechtějí a nepotřebují. Autorům a hlavním hrdinům se zkrátka podařilo propojit dvě v klasických filmech neslučitelné věci – ideál a realitu: každý si přeje prožít osudovou lásku, nicméně ne každý osudový vztah končí „a žili šťastně až do smrti“ (podobně tomu bylo například ve filmu Prime). To spolu s krásnou hudbou nejspíš jsou hlavní důvody, proč Once milovat.

A nyní již několik důvodů, proč Once „nenávidět“. Tak předně je problém veškerá dramaturgie snímku – jedná se totiž o velmi malý příběh (který by vydal na půlhodinovou romanci), na nějž jsou nabaleny „klipy“ k písničkám, díky nimž se dostaneme na standardní filmovou délku. Mezi jednotlivými klipy se vlastně odehraje velmi málo: dvojice se potká na ulici, jdou na kafe, jdou k Němu domů, aby Jí nechali opravit vysavač, poslouchají muziku. Po několika dnech se opět potkávají, jdou k Ní domů, povídají si, dozvídají se o sobě, svých osudech a snech. Ona Jej donutí něco udělat s jeho životem (a tím si definitivně zavírá možnost navázání trvalého vztahu). Vše jen naznačené minutovou scénou a doplněno textově odpovídající skladbou. Tím by divák mohl propadnout dojmu, že jde o muzikál, jenže na muzikál to je příliš realistické a nikdo nechodí po ulicích a zpívá jen tak, žádné taneční scény, ohňostroje...

Druhým problémem je pak volba digitální kamery a její vedení. Samotný digitální obraz takovému snímku příliš nesluší (navíc ve spojení s ručním vedení), neboť spíš než romanci připomíná dokument či drama a la Dogma 95. Na druhou stranu tato volba pomáhá k výslednému realistickému dojmu. Úplně největším problémem je pak zdánlivé (nebo skutečné?) režijní neumětelství Johna Carneyho (původně basák The Frames, jejichž zpěvákem je Glen Hansard, představitel hlavní role). Carney totiž jako by vůbec nevěděl, jak používat (a střídat) velikosti záběru či jak pracovat se střihem, aby filmově vyjádřil emoce, o něž mu jde. Tak se třeba ve vrcholně emotivní scéně dočkáváme namísto nájezdu na detail (který by tam měl být) odjezdu na ještě větší celek, v němž je dvojice utopená v prostředí. No jo, jenže prapodivné je, že v jistých momentech to přes veškeré chyby funguje. A to možná mnohem více, než u všech „normálních“ filmů dohromady. A s tím si žádná racionalita nepomůže. Takže alou do kina, tohle je povinnost!