Jdi na obsah Jdi na menu
 


My děti ze stanice ZOO

Můj názor:

Tu knížku jsem jsi přečetla a myslím, že mi to dalo do života hodně. Někdo psal, že by se měla dávat jako povinná četba na školách souhlasím. Jen nevím jestli by některá děcka vydržela tu pasáž s tím, jak se jí ucpala stříkačka a vystříklo to po celé koupelně a ještě jiné ohavné věci.( I když si říkám, jim to nepřišlo ohavné, jen aby měli v sobě heroin a utekli od všedních problémů). Nejdříva jsem si říkala, když si půjčila od nějakého feťáka stříkačku a píchla si obvyklou dávku, jak to ,že se jí to nehnusí, ale postupem času a doby, kdy jsem byla dál v knize, jim bylo úplně jedno jestli si půjčí stříkačku od "heráka" se žloutenkou nebo AIDS.
A byla bych ráda, kdyby si to děti okolo 12 a 13 let přečetly, protože v tomhle věku se můžou klidně setkat s drogami a tahla kniha by jim mohla pomoci jako ošklivá a poučná vzpomínka na to, že s drogami si raději nezačínat

Hlavní postavy:

  • Christiane
  • Detlef - Christianin přítel, prodává se spolu s ním na stanici ZOO, občas se spolu pokoušejí odvykat
  • Babsi, Stella- Christianini kamarádky, Babsi se stala ve své době nejmladší obětí heroinu v Západním Berlíně - zemřela ve čtrnácti letech

Obsah:

Autoři knihy měli v roce 1987 v Berlíně původně udělat s Christianou jen krátký rozhovor, který jim měl pomoci při sběru materiálu o situaci mladistvých. Nakonec však vznikla tato kniha. Kromě Christianina vyprávění jsou zde zařazeny i výpovědi Christianini matky a dalších osob.

Christiana začíná tím, jak se s rodinou přestěhovali z vesnice do Berlína. Nepříliš šťastné manželství jejich rodičů, spolu s novým prostředím, snaha zapadnout mezi nové spolužáky jí nakonec přivádí do evangelického centra pro mládež, kde se ve svých dvanácti poprvé setkává s hašišem. Tráví čas se svou partou a začne navštěvovat diskotéku Sound "nejmodernější evropská diskotéka". Prodávají se tam všechny drogy, včetně heroinu.

Měla jsem z háčka děsnej strach. Když šlo o něj, hned jsem si vždycky uvědomila, že je mi teprve třináct. Na druhý straně jsem si hrozně vážila těch, co si píchali. Byli zase vejš než já. Heráci se na nás, co jsme kouřili jen haš a polykali prášky, koukali s děsným pohrdáním. Haši říkali baby-fet. Trochu mě deprimovalo, když jsem si uvědomila, že nikdy nebudu patřit k herákům. Že vejš prostě nemůžu. Protože jsem skutečně měla děsnej strach z drogy, o který jsem věděla, že po ní už následuje jenom konec.

Přestože by zprvu všichni její kamarádi přísahali, že by se heroinu nedotkli, nakonec mu stejně postupně propadají - včetně jejího přítele Detlefa. Pak při koncertě Davida Bowieho si Christiana ve svých třinácti poprvé šňupne a za čas i píchne. Detlef začne chodit na stanici ZOO a prodávat se, aby měl na fet. Ze začátku chodí za Detlefem, který prostitucí zatím dokáže zásobit oba dva. Ale jak si zvykají, nakonec se začne prodávat i Christiana. Na stanici ZOO taky pozná své kamarádky Babsi se Stellou, které jsou na tom stejně jako ona.

Christianina matka, která se s otcem rozvedla a začala žít s novým přítelem, téměř dva roky netušila co se s Christianou děje. Až když ji objeví v koupelně, poté co si Christiana píchla se jí otevřou oči. Pokusí se dceři pomoci při odvykání. Christiana to zkusí i s Detlefem, přežijí první odvykání, a myslí si že už je to za nimi. Ale při první příležitosti si píchnou znovu… Následuje spousta neúspěšných pokusů o odvyknutí, Christiana se nechá zavřít do blázince odkud ale vzápětí utíká… Její matka jí nakonec odveze z Berlína k příbuzným, kde se má Christiana pokusit dodělat školu.

Výňatky z knihy:

ŽALOBA

Výňatky z obžalovacího spisu státního návladního u zemského soudu v Berlíně

27. června 1977.

Žákyně Christiane Vera F. je obžalována, že jako mladistvá od 20. května 1976 nese odpovědnost za své činy. V Berlíně po 20. květnu 1976 pokračovala v získávání látek , respektive přípravků, které lze zahrnout pod ustanovení zákona o omamných látkách, bez potřebného povolení Spolkového zdravotního úřady.

Obžalovaná od února 1976 užívá heroin. Vpichovala si- nejprve s přestávkami, později denně - přibližně čtvrtinu obvyklé dávky. Od 20. května 1976 je podle trestního práva odpovědná za svá činy.

Při dvou kontrolách 1. a 13. března 1977 byla obžalovaná kontrolována v hale stanice ZOO a na stanici podzemní dráhy Kurfurstendamm a zkontrolována. Měla u sebe 19 mg a 140,7 mg substance obsahující heroin.

Mimoto byl 12. května 1977 nalezen u obžalované staniolový balíček, který obsahoval 62,4 mg substance obsahující heroin. Byly v ní nalezeny také předměty sloužící k užívání heroinu. Laboratorní vyšetření potvrdilo stopy heroinu na těchto předmětech. Také rozbor moči prokázal obsah morfia.

12. května 1977 našla matka obžalované paní U. F. u své dcery 62,4 mg substance obsahující heroin a zaslala jí kriminální policii.

Ve své výpovědi obžalovaná uvedla, že od února 1976 užívá heroin. Mimoto od zimy 1976 získávala peníze na heroin prostitucí.

Je třeba vyjít z toho, že obžalovaná stále pokračuje v užívání heroinu.

ROZSUDEK

Výňatky z rozsudku obvodního soudu v Neumunsteru 14 června 1978. Rozsudek ve jménu lidu.

V trestní věci proti žákyni Christianě Vera F. pro přečin.

Obžalovaná je uznána vinnou pro pokračující získávání omamných látek související s jejich nepovoleným přechováváním. Rozhodnutí o trestu pro mladistvé je důvodné.

Odůvodnění: Obžalovaná procházela do svého třináctého roku normálním vývojem. Je nadprůměrně inteligentní, a tak si uvědomovala, že získávání heroinu je trestné. Existuje dostatek známek o tom, že obžalovaná již 20. května 1976 byla závislá na drogách. Tím se však nevylučuje ani její trestní odpovědnost, ani schopnost nést vinu. Obžalovaná v průběhu doby rozpoznala svou situaci a sama se snažila o detoxikaci. Byla tudíž schopná rozeznat nesprávnost svého jednání a podle toho se zachovat.

Předpoklad pro budoucí vývoj je sice momentálně příznivý, i když nelze vyloučit, že u obžalované dojde k recidivitě. Další vývoj obžalované musí být alespoň v nejbližší době pozorně sledován.

Christianino psaní:

Dostávala jsem od babičky pravidelný kapesný. Tvrdě jsem šetřila. Vlastně jsem ani nevěděla proč. Nikdy dřív jsme nespořila. Až když jsem měla čtyřicet marek, bylo mi to jasný. Celá pyšná na tu uspořenou sumu jsem si peníze schovala. Čtyřicítka bylo moje magický číslo. Čtyřicet marek stálo obvykle jedno šlehnutí. Čtyřicet marek jsem proto chtěla od svejch zákazníků.

Když mi to konečně všechno došlo, řekla jsem si: "To snad není možný, už tady zase šetříš na první ránu." Šla jsem a koupila si za dvacet marek tričko, jen abych se zbavila toho prokletého čísla čtyřicet. Vždyť jsem přijela proto, abych na háčko zapomněla.

Když se blížil konec čtvrtého tejdne, zavolala mi matka a zeptala se, jestli tam nechci zůstat dýl. Řekla jsem bez rozmýšlení ne. Možná kdyby se mě zeptala, jestli tam nechci zůstat pořád, tak bych o tom začala přemejšlet. Ale takhle to byl od začátku jenom trip, kterej začal sice hrozně, ale pak byl moc hezkej. Už jsem byla připravená na to, že je u konce. Chtěla jsem zpátky za Detlefem, nemohla jsem bez něho bejt.

V den odjezdy jsem se zase převlíkla. Zbytečně mě babička a sestřenice přemlouvala, abych si nechala kostkovaný kalhoty, který mi už v tý době byly akorát. Nacpala jsem se do svejch úzkejch džín. Švy praskaly a zip zaboha nešel zavřít. Natáhla jsem si svůj dlouhej pánském kabát a kozačky s vysokejma podpatkama. Už jsem byla zase za heračku, ještě dřív než jsem odjela. S rozepnutejma kalhotama jsem se vracela do Berlína.

Hned příští odpoledne jsem šla na stanici ZOO. Detlef a Bernd tam stáli. Třetí z naší party, Axel, chyběl. Myslela jsem, že je právě pryč s nějakým zákazníkem.

Shledání s klukama bylo bouřlivý. Viděla jsem, že maj skutečně radost z mýho návratu. Hlavně samozřejmě Detlef. Řekla jsem mu: "Tak co už sis odvyk, už máš dobrý zaměstnání?" Všichni tři jsme se rozesmáli.

Zeptala jsem se: "Jak se má Axel?"

Kluci se po sobě tak divně podívali a Detlef po chvíli řek: "Copak ty nevíš, že je Axel mrtvej?"

Úplně mě to rozhodilo. Ztratila jsem dech. Řekla jsem je: "Kecáte." Ale to už mi bylo jasný, že je to pravda.

Tak teď teda Axel. Axel, u kterýho jsem v bytě strávila za poslední měsíc většinu nocí o víkendech s Detlefem. Kterej mi ve svým smradlavým heráckým doupěti každém tejden čistě povlíkal postel. Ten, kterýmu jsem vždycky nosila toho jeho děsnýho tuňáka a kterej pro mě měl připravený jogurty. Ten jedinej, za kterým jsem mohla jít se svejma problémama, když jsem se pohádala s Detlefem. Byl na mě vždycky hodnej, nikdy nedokázal ublížit.

Zeptala jsem se: "Jak to?"

Detlef řek: "Našli ho na nějakým záchodě s jehlou v žíle." Pro oba kluky už byla Axelova smrt minulostí. Vypadalo to, že nemaj chuť se o tom bavit.

Musela jsem pořád myslet na toho blbého tuňáka, kterýho jsem mu kupovala, a že už ho teď nikdy nebudu moct koupit. Najednou jsem si vzpomněla, že Detlef nebude mít kde spát. Zeptala jsem se: "Bydlíte ještě v Axelově bytě?"

Detlef odpověděl: "Jeho matka už byt vyklidila. Bydlím teď u jednoho zákazníka."

"Do prdele" řekla jsem si. Teď jsem Detlefa definitivně ztratila, pomyslela jsem si. Že bydlí u zákazníka, to mě porazilo skoro jako Axelova smrt.

Detlef řekl: "Ten zákazník je docela dobrej. Je ještě mladej, něco přes dvacet, žádnej špekoun. Už jsem ti o něm vyprávěl. Můžeš u něho taky spát.

Jeli jsme na flek, protože Detlef si musel koupit fet. Potkali jsme pár známejch a já pořád dokola opakovala: "To je v prdeli, co se stalo s Apelem." Ale nikdo na to nereagoval. Řekla jsem si to teda aspoň ještě párkrát sama sobě: To je v prdeli, co se stalo s Axelem.

Odtamtud jsme šli na záchody na Bulowbogen. Detlef si chtěl hned píchnout. Čekala jsem, že mi trochu fetu nabídne. Snad proto, abych mu pak mohla říct "ne", abych mu ukázala, jak sem silná a co všechno dokážu. Jenže Detlef mi nic nenabídnul. Byla jsem z toho Axela tak vodrovnaná, že jsem to nemohla vydržet. Když si Detlef převařil fet, dostala jsem šílenou chuť na šlehnutí. Říkala jsem si, že jedno mrňavý píchnutí mi nemůže uškodit a aspoň mi vyžene z hlavy Axela a toho Detlefova zákazníka. Řekla jsem mu o trochu.

Detlef řek: "Co blázníš, ty si chceš zase šlehnout? Já myslel, že si s tím přestala."

Řekla jsem: "Jasně, taky si dám jen jednou. Ale právě ty víš moc dobře, jak šíleně lehký je přestat. Však si taky děsně odvykal, když jsem byla pryč , já byla celou tu dobu čistá. Ne vážně, když slyším o všem tom svinstvu, potřebuju trochu fetu."

Detlef řek: "náhodou vůbec není tak těžký přestat. Moh jsem toho kdykoli nechat. Ale neměl jsem prostě na to náladu. Ale ty s tím už nezačínej."

Zatímco takhle kecal, píchnul si a nechal mi trochu ve stříkačce. Protože jsem byla tak dlouho čistá, stačilo mi jen málo, abych se trochu sjela a skoro zapomněla na Axela.

Tentokrát jsem najela na háčko mnohem rychleji než dřív…

Foto:

Christiane F photo 1

Christiane F photo 2

 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mŮJ NÁZOR

(bIbI, 5. 7. 2007 20:02)

ŘEKNE TO DĚCKÁM SICE CO DROGI DĚLAJ ZE ČLOVĚKA A NEBO JAK SE K NIM DOSTAT!