Jdi na obsah Jdi na menu
 


Portrét: Helen Mirren - zkušená profesionálka s modrou krví

Dlouholetá filmová, televizní a divadelní ikona, za kterou spolehlivě mluví slušný výčet prestižních ocenění, svého času ztvárnila britskou panovnici dvakrát. S grácií sobě vlastní stojí v čele monarchie coby Královna i potřetí.

Když se před nedávnem novináři ptali britské herečky Helen Mirren na její vztah k Hollywoodu a americkému filmovému průmyslu obecně, rozená Angličanka svým ne zrovna lichotivým komentářem způsobila menší pozdvižení. Ani po více než dvaceti letech strávených v Los Angeles po boku režiséra Taylora Hackforda (Ďáblův advokát, Životní zkouška, Ray), ji nablýskaný svět celebrit první velikosti a megalomanských filmových produkcí nezviklal. Nadále natáčí převážně v Evropě, kde si získala mimořádný obdiv jak odborné kritiky, tak náročnějších diváků za nezapomenutelné kreace v umělecky ambicióznějších snímcích, mnohdy zasazených do historického prostředí. Tuzemský divák ji má zafixovanou jako šéfinspektorku londýnské policie Jane Tennison z televizní série Hlavní podezřelý, kde se v nepřívětivém kolektivu mužů snaží vyřešit případy vražd a únosů. Byla to právě tato štace, jež zaměstnala Mirrenovou na celých pět let a vynesla jí kromě pozice přední britské herecké osobnosti nezanedbatelných pět nominací na cenu Emmy a trojnásobné vítězství ceny BAFTA. Právem je Helen Mirren považována za skutečnou umělkyni, pro níž je pouhé označení „herečka“ nedůstojné už jen při pohledu na její rozmanitou kariéru a neoddiskutovatelný přínos světové kinematografii. Ne nadarmo jí královna Alžběta II. udělila v červnu 2003 titul Dame (protějšek mužského Sir) při příležitosti převzetí Řádu britského impéria. Jen málo lidí ze showbyznisu se může pochlubit stejnou bilancí a ještě méně z nich chytne druhý dech po šedesátce. Zásadní dilema však tkví v jednoduché otázce – bude lepší jít na hollywoodský film nebo dát přednost tak trochu jinému diváckému zážitku? Valná většina upřednostní mediálně protežovaná jména z továrny na sny a existuje pouze hrstka hereček v pokročilém věku, které se takovými „jmény“ nikdy nestaly a navzdory tomu pravidelně nabízejí nadstandardní herecké výkony. Helen Mirren je jednou z nich.

„Ukrutnost jejich systému je hrozná, protože všechno berou z obchodního hlediska a v hercích vidí jen dobře prodejné zboží. Tohle je v Hollywoodu dávno přijatá realita, kterou já nehodlám akceptovat. Oni zase neakceptují mě a proto tam nenatáčím. Prostě se k sobě nehodíme.“

Už „vznešený“ původ jakoby ji předurčoval k velikým věcem – dědeček z otcovy strany byl ruským šlechticem a osobním přítelem carské rodiny, jehož diplomatické schopnosti sehrály důležitou roli při poválečných vyjednáváních v Londýně. Jelikož politická situace v Rusku právě procházela obdobím bolševické revoluce, rodina veleváženého aristokrata využila možnosti zůstat na Britských ostrovech. Zde se 26. července 1945 narodila Ilyena Vasilievna Mironov jako druhé ze tří dětí do rodiny ruského hudebníka a jeho anglické manželky. Původní příjmení nechal otec v padesátých letech změnit na lépe znějící Mirren a už tehdy chtěl z dcery vychovat učitelku, následujíc tak rodinnou tradici. Rozhodnutí stát se herečkou u Helen padlo v třinácti letech, když si odbyla první příležitost tohoto typu ve školním představení. V rychlém sledu pokračovala v budování si pověsti úspěšné mladé divadelní herečky převážně na půdě dívčí školy St. Bertrand’s, což nakonec vedlo k vítězství v konkurzu renomovaného spolku National Youth Theatre. První velká role zastihla osmnáctiletou skoro-herečku ve skvělé formě, jíž potvrdila ztělesněním egyptské královny v Shakespearově hře Anthony & Cleopatra coby výstavního díla londýnského divadla Old Vic. Neuběhly ani dva roky a stala se součástí dalšího významného spolku, Royal Shakespeare Company, kde ztvárnila nespočet hlavních i vedlejších postav ve hrách famózního anglického dramatika – legendární Lady Macbeth nevyjímaje. Ještě před zahájením regulérní filmové kariéry v sedmdesátých letech spatřilo obecenstvo památný výkon Mirrenové v adaptaci povídky Racek od A. P. Čechova, v níž charakteristickým způsobem zkombinovala inteligenci a smyslnost. Byly to právě tyto dva povahové rysy, jimiž v následujících letech ozvláštnila své výkony na stříbrném plátně a dodala tak svému projevu punc jedinečnosti.

„Francouzi se dívají na film tím správným způsobem: jako na schopnost udržet svou kulturu naživu a zprostředkovat ji lidem v různých koutech světa. Američané vidí jen obchod.“

Epizodní role v životopisných filmech či série nejednoznačných televizních rychloprodukcí bez myšlenky nijak nenasvědčovaly tomu, že by Helen Mirren čekala na poli filmu nebetyčná sláva či ovace. Částečně zlomovým okamžikem lze možná nazvat účinkování v kontroverzním erotickém dramatu Caligula, kde po boku Malcolma McDowella v roli promiskuitní královny doplňovala pomyslnou mozaiku zhýralého římského impéria. Příležitostí prokázat talent bylo s přibývajícími léty čím dál víc (Dlouhý velký pátek, Excalibur, 2010: Duhá vesmírná odysea), až nadešel definitivní průlom v roce 1984 na filmovém festivalu v Cannes. Při příležitosti uvedení válečného dramatu Cal získala ocenění pro nejlepší herečku za roli vdovy po britském vojínovi, která se zamiluje do Ira, zodpovědného za smrt jejího muže. Ožehavé téma, podpořené skvělými hereckými výkony, pomohlo snímku zabodovat v Evropě, ale v Americe na něj kupodivu nebyl nikdo zvědavý. Protloukání se nepříliš komerčně úspěšnými projekty přineslo ovoce alespoň v podobě seznámení se s Taylorem Hackfordem při natáčení tanečně laděné Bílé noci. Ten se po dlouholetém vztahu v roce 1997 s herečkou oženil. Osmdesátá léta završila Helen černou komedií Petra Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, v níž jen dodatečně ujistila mužské publikum, že jí nahota nedělá problém ani v pokročilém věku. Opravdovou slávu a uznání jí však začátkem další dekády paradoxně nepřinesly ani odvážné scény či charakterní postavy, při nichž tak hojně využila zkušeností z divadla, nýbrž postava houževnaté policistky, která se jen tak nespokojí s údělem „ženy do počtu“.

„Je úchvatné mít tu schopnost žít v dvou různých kulturách i když to napoprvé nebylo vůbec lehké a zabralo to hodně času se přizpůsobit. Nikdy jsem netoužila po tom být vyhnancem, odtržená od svých zvyklostí a rodné země. Ale je to báječný pocit mít dva skutečné domovy.“

Britský televizní seriál Hlavní podezřelý se už v době vysílání první řady v roce 1991 stal ostrovním fenoménem, jehož neustále rostoucí popularita přinutila tvůrce vymýšlet nové případy superintendantky Tennisonové po dobu pěti let. Každé následující uvedení další řady se neobešlo bez nominace na cenu Emmy a dočasná absence na filmovém plátně Mirrenové evidentně prospěla, jelikož o její služby projevilo zájem hned několik režisérů. A že odvážný tah tenkrát vyšel se vším všudy, začalo být všem včetně Helen jasné, když obdržela svou první ze tří nominací na Oscara za výkon v historické fresce Šílenství krále Jiřího. V té požehnané době se bezhlavý skok do rozjetého vlaku s nápisem Hollywood přímo nabízel, ale i při té nejideálnější konstelaci hvězd zvolila naprosto jinou a pro mnohé nepochopitelnou taktiku. Jakýmsi návratem na prkna, která znamenají svět, bylo angažmá v broadwayském debutu A Month in the Country, které ji vyneslo v roce 1995 nominaci na cenu Tony. Pozici významnějšího počinu v její filmografii dále zastává Ve jménu IRA, drama natočené na motivy skutečné události ze začátku osmdesátých let, kdy byl uvězněn radikální irský vzbouřenec Bobby Sands, jemuž se neoprávněně dostávalo „speciální pěče“ od ostrahy. To už si Helen vzala na starost také produkci, ke které začátkem nového milénia přibyla režie téměř neznámých filmů Happy Birthday a Na hraně. Předtím, než se tak stalo, si ovšem odbyla dabingovou „povinnost“ v animovaném kinohitu Princ egyptský, aby se poněkud překvapivě nechala zlanařit do režijní prvotiny Kevina Williamsona, scenáristy prvních dvou Vřískotů. Pochybný teen-thriller Pomsta, v němž budoucí Královně sekundovaly mladé hvězdy v čele s Katie Holmes, se příliš nepovedl, ale když už nic jiného, alespoň představil Mirrenovou v poněkud netypické roli despotické učitelky. Příchodem nového tisciletí po více než třiceti letech aktivního hraní – v životní fázi, kdy začínají herečky počítat dny do důchodu – nastal v kariéře dosavadní seriálové hvězdy obrat. Věrnost evropské kinematografii se totiž v případe Helen Mirrenové dočkala nebývalé kompenzace v podobě největších úspěchů, jaké kdy zažila.

„Ve dvaceti je to trýzeň – pořád hledáte své vlastní místo, kam byste zapadli, ale jste nejistí. Jednou všechno vychází a o minutu později už je to špatně. Myslím, že ve třiceti je to mnohem lepší. A šedesátka – to je prostě nádhera, jak se vám život sám organizuje, protože už si pomalu zvykáte na to, kým skutečně jste.“

Hned první takový výjimečný úspěch zaznamenal koncem roku 2001 oscarový Gosford Park režiséra Roberta Altmana, díky němuž si připsala Helen na konto druhou nominaci americké Akademie filmových věd a umění. V „obležení“ hvězd první kategorie si zahrála vlezlou hospodyni, jež se zaplete do vyšetřování tajemné vraždy na honosném venkovském sídle. A jak už u ní bylo dobrým zvykem, opět se vrhla do kvalitních televizních snímků (Od dveří ke dveřím, Římské jaro pani Stoneové), jejichž jedinou chybou je fakt, že se o nich moc nemluví. Přitom jde o poctivou filmařinu se jmény jako William H. Macy či Anne Bancroft v titulcích. Krokem vstříc obecnému vkusu britského diváka byla rozpustilá komedie Holky z kalendáře, inspirovaná nezvyklou charitativní akcí, při níž pózovaly členky dobročinného spolku pro výroční kalendář tak jak je pánbůh stvořil, ve snaze získat peníze pro výzkum rakoviny. Nejenže snímek docela slušně vydělal v pokladnách kin, ale navíc Mirrenové zajistil už v pořadí šestou nominaci na Zlatý glóbus (z nichž úspěšně proměnila jednu v roce 1996 za hlavní roli v režijním debutu Kevina Bacona Losing Chase). Balancování mezi celovečerními snímky a divadlem v posledních letech nepřineslo do započatého úspěšného tažení žádnou významnou změnu – nejdřív si miniroličkou doslova ukradla pozornost publika v komedii Život s Helenou (kdepak, nejde o žádnou zfilmovanou biografii), bojovala o život Roberta Redforda v Únosu, namluvila superpočítač ve Stopařově průvodci po Galaxii, aby stejně tak triumfovala v londýnských divadlech a na Brodwayi. Nominace na cenu Tony za výkon ve hře Dance of Death, kde sekundovala Ianovi McKellenovi, ji v roce 2002 také neminula. Tím se výčet ocenění zdaleka nevyčerpal, ale na něj přímo navazuje loňský husarský kousek, když se stala první ženou v historii, jež byla nominována na Zlaté glóby ve třech různých kategoriích (za výkony v televizní Královně Alžbětě, Prime Suspect: Final Act a Královně). Ocenění si nakonec odnesla za ztvárnění obou vznešených aristokratek, čímž vyrovnala rekord Sigourney Weaver a Joan Plowright v počtu získaných Glóbů v jednom roce. Když byl loni v září na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách slavnostně uveden její aktuální snímek Královna v režii Stephena Frearse (Nebezpečné známosti, Všechny moje lásky, Špína Londýna), vysloužila si Helen Mirren pětiminutový aplaus ve stoje, jemuž dodala pečeť fatálního uznání přímo božského talentu o něco později nominace na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli (z celkových šesti pro film). Bude opravdu zajímavé sledovat, jak se s připadným ziskem pozlacené sošky vypořádá odvěká kritička nekalých praktik amerického filmového průmyslu, známá mimo jiné úsměvným prohlášením o Oscarech (znění radši ponechávám v originále): „It's the creme-de-la-creme of bullshit."
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář