Jdi na obsah Jdi na menu
 


Édith Piaf

Édith Piaf (19. prosince 1915 v Paříži – 11. října 1963 v Plascassier, jižní Francie), vlastním jménem Édith Giovanna Gassion, byla vynikající a oblíbenou francouzskou šansoniérkou. Její způsob interpretace odrážel prakticky zkušenosti ze života, které sama prožila, anebo vnitřní poměry, ve kterých se právě nacházela. Tento umělecký přístup z ní nakonec učinil francouzskou národní ikonu. Šansony jako např. „La vie en rose“ (Život v růžovém), „L’hymne á l’amour“ (Óda na lásku), „Milord“ a „Non, je ne regrette rien“ (Ničeho nelituji) jí přinesly světovou popularitu.

 

 Bídné dětství?

Paříž: Moulin Rouge v noci
Paříž: Moulin Rouge v noci

Dětství i mládí slavné šansoniérky jsou patrně zahaleny polopravdami, které někdy přecházejí až do mystifikace. Mnohé události, jež se měly stát, si protiřečí. Místy se zdá, že její skutečný životopis někdo opatřil legendami, aby se zpěvačka dala vtěsnat do pojmu „Piaf, la môme de Paris“ (Piaf, pařížské děcko ulice).

 Legenda o porodu na ulici

Oficiální verze, že se šansoniérka narodila na chodníku v Belleville (východní předměstí Paříže), před domem v ulici Rue de Belleville 72, pasuje sice výborně do legendy, ale nezdá se být úplně věrohodná. Do dnešních dnů je tam sice umístěna cedule s nápisem: „Na schodech před tímto domem se 19. 12. 1915 narodila Édith Piaf, zpěvačka, jejíž hlas otřásl světem“, avšak po smrti umělkyně byl 1963 nalezen její křestní list, který říká něco zcela jiného: „Édith Giovanna Gassion se narodila v porodnici (Hôpital Tenon) v Rue de la Chine.“ K tomu je ještě nutné dodat, že v té době se do porodnic delegovaly rodičky z vyšších středních tříd, neboť obřady tohoto druhu se musely platit a byly poměrně drahé. „Proletáři“ přicházeli na svět zásadně doma – a nebo na „chodníku“.

Domu v Rue de Belleville 72 byli rodiče budoucí šansoniérky spoluvlastníky (přesněji řečeno její matka). Proč by měla rodička přivést dceru na svět na „chodníku“ před vlastním domem? Kdyby chtěla rodit doma, učinila by tak ve svém vlastním apartmá. Protože však měla peníze, zaplatila si drahý Hôpital Tenon a nechala se odvézt do Rue de la Chine na speciální kliniku.

 Legenda o jméně budoucí zpěvačky

Podle zápisu luxusní kliniky Hôpital Tenon byla narozená dcera pokřtěna Édith Giovanna. Jméno Giovanna získala po matce (Anetta Giovanna). Jménem Édith byla údajně pojmenována po Edith Cavellové, hrdinné britské vyzvědačce, kterou popravili němečtí okupanti 12. 10. 1915 v Bruselu. Edith Cavellová byla anglická nemocniční sestra, která prý ošetřovala raněné francouzské vojáky. (V Belgii? V Bruselu?). Časová paralela mezi popravou vyzvědačky (12. 10.) a narozením Édith (19. 12.) je příliš těsná na to, aby se rodiče novorozeněte mohli dozvědět o události něco bližšího. Rozhlas ani televize neexistovaly a k belgickému tisku neměli Gassionovi žádný přístup. Navíc se Édith Gassionová psala s čárkou, kdežto Edith Cavellová bez čárky.

Pravděpodobnější se zdá být jiná hypotéza: Sestra otce narozené dcerušky se jmenovala Édith Gassionová a bydlela s rodinou pod jednou střechou v Rue de Belleville. To je ovšem nudná story pro šansoniérku, která má být masově prodávána na anglosaských gramofonových trzích.

 Legenda o původu rodičů

Máme-li odvahu uvěřit oficiálním verzím, znamená to horor: Matka jako neúspěšná zpěvačka vystupuje v nočních pařížských „hampejzech“. Otec je statný vysoký muž a pouliční akrobat, ale jinak permanentní smolař. Babička z matčiny strany je alkoholička, která maličkou Édithku napájí kojeneckou flaškou, do které jí nalévá červené víno a přitom nechává vnučku ve špíně a hladu. Babička z otcovy strany vlastní bordel (veřejný dům) v Bernay (Normandie), k ní nakonec odchází vychrtlá Édith, aby neumřela hlady. Ve třech letech malá nešťastnice oslepne a zůstane dva roky slepá. O slepé děvčátko se starají prostitutky z babiččina bordelu… Jinými slovy se zdá, že jde o román podle scenáře „červené knihovny“.

Archivní prameny ovšem podávají jiné a naprosto odlišné skutečnosti: Matka Anita Giovanna, rozená Maillardová (1895 – 1945), uměleckým jménem „Line Marsa“, se narodila v Itálii v Livornu, oblast Toskánsko, v rodinné reprezentativní vile s výhledem na Středozemní moře. Otec byl zámožným obchodníkem. Jestliže můžeme věřit matčině dívčímu jménu (Aïcha Saïd ben Mohammed), šlo o arabskou kněžnu z Alžíru. Matka Anity bydlela v Paříži v Rue Rébevel (ulice nedaleko Rue de Belleville). Proč žila matka Anity s dcerou v Paříži a otec v Toskánsku, nelze zjistit. Faktem zůstává, že se babička o Édith do roku 1918 patrně dobře starala. V muzeu „Édith Piaf“ v Paříži vystavují foto tříleté dívenky. Jedná se o buclaté, dobře živené děcko, oblečené do tmavých luxusních šatů s velkou bílou mašlí v pěstěných vlasech. Po levé straně lze vidět skrytou velkou panu. Jednoznačná konkluze – dítě aristokracie! O nějaké bídě, hladu a špíně nelze mluvit. Jde o mystifikaci.

Matka, „Lina Marsa“ měla vynikající hlas a zpívala v luxusních kavárnách západní Paříže snad dokonce i v kabaretním podniku „Le Gerny’s“. Vydělávala hodně peněz, a když Édith ve čtyřech letech oslepla, platila „Lina Marsa“ všechny možné lékaře, aby dceři navrátili zrak. Budoucí šansoniérka o své matce píše: „V takových podnicích, kde pracovala moje matka, se dalo hodně vydělat. Proto si mohla dovolit mě léčit. S babičkou jsem chodila pravidelně k lékaři.“ Oční specialisté jí nakonec vyléčili. Všechno financovala matka z vlastních honorářů.

Existence Édithina otce je poněkud zahalena neprůhledností. V mnoha monografiích figuruje pod různými křestními jmény: Louis Gassion, Jean Gassion a Alphonse Gassion. Možná to způsobuje skutečnost, že Édithin otec pocházel ze 14 dětí a tím dochází k záměnám. Jistý Jean Gassion skutečně atletem a pouličním akrobatem byl, ale je vyloučeno, že by byl otcem Édith, neboť s „Linou Marsa“ v Rue de Belleville vůbec nebydlel. Nejpravděpodobnější verze je Louis Alphonse Gassion (1881 – 1944). Narodil se v Normandii. Tato postava však měla ke statnému, atletickému akrobatovi velice daleko. Jednalo se o vychrtlého mužíčka měřícího 147 cm a sotva se držícího na nohou. Budoucí světoznámá šansoniérka získala hlas po matce a postavu po otci. „Lina Marsa“ se za tohoto neduživého trpaslíka provdala pravděpodobně proto, aby jako Italka získala francouzské státní občanství a zajistila si tak právo trvalého pobytu pro sebe i svou matku v Paříži. O jeho skutečném povolání není nikde záznam. Patrně ho manželka živila. Ostatně, příjmy na to měla víc než odpovídající.

Bernay je malé starobylé městečko v Normandii nedaleko pobřeží Atlantického oceánu. V době, kdy tam Édith začala chodit do školy (1921), čítala obec necelých 7000 obyvatel. Jedná se o poměrně silně katolizovanou oblast a o existenci nějakého „bordelu“, který údajně patřil babičce malé školačky z otcovy strany, nemůže být ani řeči. Emma Gassionová byla vedoucí kuchařkou (chef de la cuisine) v místním zájezdním hostinci a bigotní katoličkou. V tomto duchu vychovávala slepou vnučku, která se musela až desetkrát denně modlit ke svaté Teréze z Lisieux (1873 – 1897), aby jí navrátila zrak. Stříbrný křížek po své babičce nosila na krku po celý život a nikdy jej nesundala. Před každým koncertem a vystoupením se modlila ke svaté Tereze a prosila, aby ji neopouštěla.

Šansoniérka, kterou nikdo neobjevil

Édith Piaf, šansoniérka
Édith Piaf, šansoniérka

Legenda je neúprosná: Édith Gassion prý zpívala se svojí sestrou po ulicích Paříže a žebraly o peníze. Přespávaly kde se dalo, hlavně po parcích na lavičkách. Jednoho dne ji a její sestru objevil na rohu Rue Troyon (ulice nedaleko Champs-Elysées) majitel známého pařížského kabaretu „Le Gerny’s“ jménem Louis Leplée. Nabídl jim angažmá ve svém podniku. Édith tam prakticky v roce 1935 zahájila svojí pěveckou kariéru…

Nyní doložitelná fakta: Pozdější slavná šansoniérka byla jedináčkem a žádnou sestru neměla. V roce 1930 se začíná učit servírkou, opouští dům svých rodičů a stěhuje se kousek odtud do Rue de Belleville 11. Tam se seznámí s jistou Simone Berteaut, která se do konce života vydává za její mladší sestru. Existují sice dobové fotografie, které je zachycují na ulici, ale nemáme jediný důkaz, že by dívky někde na ulici zpívaly a přespávaly v parku. Simone Berteaut vůbec zpívat neuměla a Édith měla v Rue de Belleville svůj prostorný byt, kde v pohodlí obě mohly bydlet. Proč tedy nocovat na ulici? Faktem ovšem zůstává, že Édith Gassion již tehdy zpívá v lepších podnicích v Montmartre a Champs-Elysées, což jí pravděpodobně zprostředkovává její matka. Tato průbojná a podnikavá Italka má i důvěrnou známost s velice populárním filmovým hercem a šansoniérem Maurice Chevalierem (1888 – 1972). Jeho dobrým přítelem je „král kabaretu“ Louis Leplée. Angažmá Édith v „Le Garny’s“ je patrně zásluha vlivné matky a nikoli „náhodný objev na rohu ulice“.

 Muži a alkohol

Louis Leplée se snaží nalézt pro Édith Gassionovou nové umělecké jméno, které by vystihovalo obsah zpívaných šansonů a pasovalo by současně k jejímu tělesnému vzezření. Po dlouhém přemýšlení se rozhoduje pro „La Môme Piaf“ (vrabčák). Tak vzniká legenda Édith Piaf spojená s mystifikací jejího životopisu, který má odpovídat zvolenému žánru a vystihovat výrok: „Moje akademie je ulice!“, heslo ve vystoupeních „Le Garny’s“, jež Piaf nikdy neřekla a jež neodpovídá historické skutečnosti. Édith se do „krále kabaretu“ zamiluje a říká mu „papa“ (tatíček). 1935 s ní Leplée nahrává první gramofonovou desku s šansony „Mon apero“ (Můj frajer) a „La java de Cezigue“ (Cezigueův flám). V dubnu 1936 naleznou kabaretistu mrtvého v jeho kanceláři. Podezření padne na Édith a její údajnou sestru Simone. Pro nedostatek důkazů se aféra uzavírá jako „sebevražda“. Ve skutečnosti zůstal případ do dnešních dnů nedořešen. Od roku 1937 vystupuje ve známých pařížských podnicích „Bobino“, „L’Européen“, „ABC“ a později dokonce i v „Olympii“. V roce 1946 podepisuje smlouvu s gramofonovou a filmovou společností „Label Pathé-Marconi“ (dnes EMI France), pro kterou do konce života nazpívá přes 200 šansonů.

 Muži

Édith Gassion-Piaf byla nymfomankou, což jí způsobovalo řadu psychických problémů a těžkých depresí. Již jako 16letá servírka postávala se svou údajnou sestrou Simone před kasárnami a vybíraly si vojáky na jednu noc. Simone prý později prohlásila: „Řídily jsme se podle hesla – ‚Oskákej všechno, co dejchá!‘. Milence jsme si i půjčovaly.“ O Édith Piaf vznikla dokonce anekdota, kterou přivezl 1946 šéf československého civilního letectví Ing. Jan Bervida z Paříže do Prahy:

Édith říká Simoně „Jdu na fotbal!“ Sestra je překvapená. „Co blbneš, vždyť ses o fotbal nikdy nezajímala!“ Édith se dá do smíchu. „To, ano, ale chci být v zástupu tisíce vzrušených mužů“.

Tato neschopnost šansoniérky upoutat se na jednoho partnera jí sice způsobovala deprese, ale – na rozdíl od legendy – to nevedlo k alkoholismu a rovněž Édith Piaf nebyla prostitutkou. Naopak, své milence si vydržovala a dobře je platila. Tím se na ni navěsila celá řada příživníků. Problém řešila tím, že jakmile se známost začala stávat vážnou, rozešla se s nápadníkem, aby si mohla zachovat vlastní nezávislost. Teprve 1952 se provdala za pařížského zpěváka jménem Jacques Pills (ve skutečnosti René Ducos). Manželství však netrvalo dlouho a v roce 1956 došlo k rozvodu.

Alkohol a drogy

Do roku 1949 neměla Édith Piaf s alkoholem žádné problémy. Samozřejmě jako servírka s ním přicházela do styku a abstinentkou rozhodně nebyla, ale nemáme žádný důkaz, že by se opíjela. V dubnu 1949 se v New Yorku sezmámila s francouzským boxerem alžírského původu Marcelem Cerdanem (mistr Evropy ve středně těžké váze), do kterého se beznadějně zamilovala (byl ženat, bydlel v Casablance a měl tři děti). Často se vídali a zdálo se, že šansoniérka bez něho nemůže žít. 27. 9. 1949 jí z Casablanky telefonoval, že za ní přijede lodí do New Yorku, kde v té době byla na turné po USA. Ona ovšem trvala na tom, aby přiletěl letadlem. Lodí prý to trvá věčnost. Došlo k havárii a Cerdan zahynul v troskách letadla. Do smrti si vyčítala, že ho zabila. Začala bezuzdně pít a stala se z ní notorická alkoholička. Prodělala celou řadu protialkoholních lékařských zásahů, ale nic nepomáhalo. Posléze se dokonce stala závislá na drogách, zejména morfinu. V roce 1962 je již troskou a vdává se podruhé, za o 20 let mladšího zpěváka řeckého původu Théo Sarapa (ve skutečnosti Theopanis Lamboukas). V témže roce vydává své memoáry „Ma vie“ (Můj život). Jde bezpochyby o legendu, neboť v zuboženém stavu, ve kterém se nacházela, nemohla žádnou publikaci napsat. Skutečným autorem „autobiografie“ je pravděpodobně novinář Pierre Hiégel.

Legenda o smrti

Hrobka Gassion – Piaf
Hrobka Gassion – Piaf

Édith Piaf umírá náhle a nečekaně 11. 10. 1963, v době protialkoholního léčeni v Plascassier (Côte d’Azur, jižní Francie). Podle závěti (kterou nenapsala) a legendy, která je kolem ní permanentně budována, má nejslavnější francouzská zpěvačka „zemřít v Paříži“ a "být pochována na hřbitově v Pére Lachaise“ (východní Paříž), ačkoli drtivou většinu života prožila v luxusním apartmá (byt v osobním vlastnictví) v bohaté čtvrti západní Paříže a mimo svého dětství o východní Paříž prakticky vůbec nezavadila. Legenda musí být ad hoc (precizně) dotažena do konce: „Vrabčák pařížské ulice, proletářské východní části velkoměsta, si přeje být pochován právě tam.“ Manžel šansoniérky, „Théo Sarapa“, stojí nad nebožkou v Côte d’Azur a neví, co má dělat. Okamžitě telefonuje řediteli gramofonové společnosti „Pathé“ a Édithině celoživotnímu ochránci a osnovateli legendy, Maurici Chevalierovi. Ti nařizují: Nebožku zabalit do deky a v noci ji okamžitě dopravit autem do Paříže! A tak jdou tisícové zástupy hlavního města doprovodit pařížského „vrabčáka“ na jeho poslední pouti na hřbitov Pére Lachaise do rodinné hrobky Gassionů (Famille Gassion-Piaf). Zdá se, že si nikdo nevšiml skutečnosti, že ta hrobka je na „proletářský původ“ a „pouličního vrabčáka“ poněkud honosná… a že ti Gassionovi zas tak chudí zřejmě nebyli. Ora et labora!

 Vznik a smysl legendy

Politolog Jan Berwid-Buquoy (Jaroslav Hašek – Mezi legendou a skutečností), připisuje vznik politických a společenských legend, snahám vládnoucí elity legitimovat a upevnit svá mocenská postavení. Z tohoto důvodu je vydáváno nemálo finančních prostředků k mystifikaci dějin. Hlavně totalitní státy předělávají curicullum vitae mnoha osobností, aby jejich život zapadal do ideologického rámce jejich politických teorií.

Francie se po druhé světové válce zmítala v mnoha hospodářských a politických krizích, vyvolávaných nesmírně silnou komunistickou stranou, která měla oporu v celé řadě intelektuálů i umělců, včetně vynikajícího herce a zpěváka Yvesa Montanda. Bylo třeba najít transparentní osobnost odvádějící pozornost od myšlenek revoluce a komunismu. „La Môme Piaf“ k tomu byla přímo předurčená; bigotní katolička, pocházející z „nejnižších vrstev“ obyvatelstva, narozená na „chodníku“, „bezvýznamní“ rodiče – „alkoholici“. Édith se „svou sestrou“ byly prostitutky a babička dokonce „bordelmamá“! Facit: Je jedno odkud pocházíš. I ti nejchudší žijí ve společnosti umožňující jim dosáhnout vrcholu slávy, jestliže se snaží něco umět, něco dokázat. Jsi hloupým a neúspěšným umělcem? Snaž se, jako se snažila katolička Piaf. Budeš úspěšným a slavným. Revoluce a komunismus nikam nevedou: „Když bohatí zchudnou, umřou chudí hlady“ (H. Casson).

Podobná legendární inscenace provázela Elvise Presleyho v USA (z rodiny maličkých farmářů se vyzpíval na bohatého multimilionáře) a skupinu Beatles v Anglii (čtyři vlasatí proletáři z liverpoolských doků se vyzpívali do nejvyšších tříd aristokracie a byli povýšeni do šlechtického stavu rytířů). Strach z komunismu byl na Západě rozšířen hlavně v 50. a 60. letech minulého století a k jeho eliminaci v době „studené války“ byly používány všechny dostupné prostředky ideologického boje. K tomu patřily i mystifikace a vytváření ideologických legend.

Diskografie

 Alba

  • The Voice of the Sparrow: The Very Best of Edith Piaf, 1991
  • Edith Piaf: 30th Anniversaire, 1994
  • Edith Piaf: Her Greatest Recordings 1935-1943, 1995
  • The Early Years: 1938-1945, Vol. 3, 1996
  • Hymn to Love: All Her Greatest Songs in English, 1996
  • Gold Collection, 1998
  • The Rare Piaf 1950-1962, 1998
  • La Vie en Rose 1999
  • Montmartre Sur Seine, 2000
  • Eternelle: The Best Of, 2002
  • Love and Passion, 2002
  • The Very Best of Edith Piaf, 2002
  • 75 Chansons, 2005
  • 48 Titres Originaux, 2006

Největší hity

  • 1936 – Mon légionnaire (Můj legionář)
  • 1936 – Le Fanion de la Légion (Vlajka legie)
  • 1940 – L’Accordéoniste (Harmonikář)
  • 1945 – La vie en rose (Život v růžovém)
  • 1945 – Les Trois Cloches (Tři zvonky)
  • 1947 – Une chanson á trois temps (Píseň třech období)
  • 1949 – Hymne á l’amour (Hymna lásky)
  • 1951 – Padam…Padam… (Tra-la-la)
  • 1952 – Mon manége á moi (Já a moje jeviště)
  • 1954 – Sous le ciel de Paris (Pod pařížským nebem)
  • 1956 – Les Amants d’un jour (Milenky na jednu noc)
  • 1957 – La Foule (Zástup)
  • 1959 – Milord (Milostpán)
  • 1960 – Mon Dieu (Můj Bože)
  • 1960 – Non, je ne regrette rien (Ničeho nelituji)
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Legendy a skutecnost

(Zdenek Herl-Stolt, 21. 2. 2009 23:07)

Ten samý autor Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy je rovnez autorem knihy literatury faktu "Jaroslav Hasek a jeho dobry vojak Svejk. Cesti obcane, rakousti vojaci nebo rusti bolsevici?" Vyjde letos a autor v publikaci odstranuje vsechny komunisticke legendy, ktere se nahromadily o Haskovi v dobe totality.

Edith Piaf mezi legendou a skutecnosti

(Zdenek Herl-Stolt, 21. 2. 2009 23:02)

Autor textu je Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy. Paklize prispevek byl ocenen nejakym uznani, tak pravem.